Háčkované vločky

Svatý Martin stále ještě nepřijel a jak to tak vypadá, ještě nějakou dobu nepřijede. Ale u nás doma je už dávno krásně nasněženo.

Hvězda na špicu

Vánoce jsou již sice za námi, ale já zatím neměla čas se pochlubit se svým nejnovějším výtvorem. Důvodem bylo hlavně to, že jsem jej dokončila těsně, ale úplně těsně před Vánoci, doslova 23. večer.

Vánoční zvonky

Vánoce se blíží. Týden před první adventní nedělí bývá u nás už tradiční výstavka. Jenže... Letos mě zastihla zcela nepřipravenou. Pravda, už od srpna pilně háčkuji především andělíčky, ale to je všechno na objednávku. Doma nemám téměř nic, dokonce jsem prodala i zbytky z loňska. Těch pár vloček nemá ani cenu na výstavku dávat. Jediné, čeho mám dost jsou věnečky a kouličky vyrobené technikou falešný pachtwork.

  

Úplně první vestička

Dlouho jsem přemýšlela, jestli sem toto vůbec dávat. Fotka nic moc a vlastně i článek takový nijaký. Ale mám tu popisek vzoru, který bych si ráda schovala, protože se mi moc líbí a je dost pravděpodobné, že jej budu chtít ještě někdy na něco použít.

Svícny na hřbitov

Advent je, kromě jiného, také časem světel a svíček. A tak i u nás doma se pouštíme do výroby svícnů. Tak nějak to patří k předvánoční atmosféře. Doma nám sice jehličí dlouho nevydrží, ale aspoň budeme mít čím ozdobit hroby našich blízkých.

Vánoční falešný pachtwork

Od mého posledního plenění galanterie se věnuji intenzivně píchání. Sice neměli ani stužky ani špendlíky, ale naštěstí jsem měla nějaké zbytky od Velikonoc. Vytáhla jsem je a píchala jsem o stošest než došly špendlíky. Moje nájezdy na všechny mě známé galanterie v okolí dopadly neúspěšně. Jako krátký špendlíky mi všechny prodavačky nabízely standartní velikost a nevěřícně kroutily hlavou, když jsem jim vysvětlovala, že existují kratší.

Soupravička pro mimi

Před časem přibyl do naší poměrně rozvětvené rodiny nový člen. Mojí neteři se narodila malá Viktorka. Tímto jsme de facto všichni postoupili v generačním žebříčku o jeden stupínek. Švagr se švagrovou se stali dědečkem a babičkou a manžel se mnou prastrýcem a pratetou.

Dárek

Jak jsem už psala, v sobotu jsme byli pozvaní na oslavu tetiných šedesátin. A na oslavu se přece nesluší přijít bez dárku. Přání oslavenkyně jsem zjistila prostým dotazem a při nejbližší cestě do Prostějova jsme to vzali cestou přes elektro.

Doma jsem krabici schovala do skříně a balení nechala až na později. Však papírů mám hromadu. Vytáhla jsem ji až v sobotu dopoledne a zjistila, že papírů mám sice velkou rulu, ale z každýho je půlka ustřižená a ta zbývající na zabalení krabice nestačí. Co teď? Začala jsem hledat obyčejný bílý baličák. Někde by ho měla být taky pořádná rula. Tak to bude bílý, no a co! Jenže baličák už pamatoval řadu let, což znamená, že bílý rozhodně nebyl, dokonce nebyl ani jednobarevný, ale jaksi podivně mramorovaný. A jsem namydlená! Prohledávám skříňky, jestli někde nenajdu něco, co by se hodilo: Plakát, kus tapety, cokoliv... Nakonec jsem našla zbytky krepáku. Naštěstí se ta škatule do toho největšího kusu vešla! Jenže dárek v krepáku vypadal pořád tak divně. Krepáků bylo hodně a různých barviček... A tak mě napadlo zkrášlit balíček květinami. Inspirovala jsem se částečně v knížce, kterou jsem dostala za účast v jakési soutěži, částečně u Janinky na blogu, přidala trochu vlastní kreativity a takhle to dopadlo:

Zdroj: http://kerria.pise.cz/35-darek.html
Na oslavě vzbudil dárek pozornost. Ale příště už si dám pozor, abych měla skutečný balicí papír, protože s tím krepákem se musí hrozně opatrně, aby se neprotrhl.
Zdroj: http://kerria.pise.cz/35-darek.html


Zdroj: http://kerria.pise.cz/35-darek.html

Hřejivý svetřík s rolákem

Zima už klepe na dveře a mně se konečně podařilo dodělat nový svetřík pro Adámka. Vzorek se mi moc líbí, je pěkně plastický, díky čemuž svetřík působí hřejivě už na pohled. Pletla jsem ze zbytků profi-příze. Pro velikost na výšku cca 100 cm stačilo jen 35 dkg. Rukávky jsem udělala trošku delší, aby se daly ohrnout. Knoflík na roláku slouží jen jako ozdoba.

 

Různé dečky

Dnes je tu várka téměř všech mých háčkovaných deček, které jsem kdy vyrobila a zatím jsem vám je neukázala. Tuším chybí jen dvě nebo tři, které jsem dělala pro někoho ještě v době digitálního pravěku a nemám tedy od nich fotografii. Vzhledem k jejich množství jsem se rozhodla je vložit do společného článku.

Setkání na konci světa

Repechy - maličká obec na Prostějovsku, kde nežije více než 20 stálých obyvatel, se minulý víkend stala dějištěm mimořádné události. Zdejší penzion Lada hostil historicky první setkání žen, jejichž koníčkem jsou nejrůznější ruční práce a které se dosud znaly jen virtuálně prostřednictvím svého Ženském klubu. Jistě chápete, že tohle jsem si nemohla nechat ujít. Sama totiž také pořád něco šmodrchám a členkou klubu jsem prakticky od okamžiku, kdy jsem objevila blogový svět.