Topík pro dceru

Jíťa po mě chtěla uháčkovat topík. Poslala si fotku, jak by měl asi vypadat, svoje míry, domluvili jsme se na barvě...  Koupila jsem přízi a protože s námi nebydlí, tak jsem koupila i podprsenku v její velikosti, abych měla s čím poměřovat velikost a pustila se do díla. Přiznám se, že už si nepamatuju, co to bylo za přízi, dělala jsem ho totiž už loni. Vybírala jsem nějakou bavlnu, aby to bylo na léto příjemné.

Maskovaná "dáma"

Už několik let bývá u nás ve vsi ples jako maškarní. Sice jsme na plese už několik let nebyli, ale Adam už je dost velký a tak jsem chtěla být připravená, kdybychom náhodou zase někdy chtěli jít. A k maškarnímu přece patří maska. Tedy žádnou speciální nemám, ale aspoň jsem se rozhodla si vyrobit nějakou na obličej. A jak jinak, než krajkovou, nejlépe paličkovanou.

Pončo z Alize Puffy

Žinylkovou přízi znám, i když jsem ji zatím nepoužila a vlastně ani nekoupila. Nedávno mi však kamarádka řekla o smyčkové přízi Alize Puffy, z níž dělá krásné deky. Prý je to jednoduché, nepotřebujete jehlice a rychle to přibývá. Deku 140x200 je prý schopná udělat za týden. Tomu jsem nedokázala odolat! A tak jsem hned po návratu domů sedla k internetu a našla informace, videa  nakonec objednala 10 přadýnek Alize Puffy. Pak už jsem jen nedočkavě vyhlížela balíček. Jakmile dorazil, hned jsem se pustila do díla. Rozhodla jsem se totiž, že si z ní udělám něco pro parádu a současně i pro zahřátí v těchto stále studených dnech.

Krajka na šaty

Minulý rok jsem si v BonPrixu objednala jednoduché a hlavně laciné šaty s tím, že když mi tak úplně nesednou, unosím je na doma. Nemívám s nákupem oblečení přes internet - uvedené velikosti obvykle neodpovídají ani těm, které prodejce uvádí v tabulkách.

Sukně na orientální tance

Před časem jsem začala chodit do orientálního tance. Vždycky jsem si to chtěla zkusit a když byla možnost, tak jsem jí využila. A bavilo mě to. Dokonce natolik, že jsem se rozhodla investovat i do nějakého kostýmu, který bych mohla nosit i na tréninky. Ale sehnat něco na sebe není vůbec snadné, kvůli mým tělesným proporcím. Většina sukní, byť s gumou v pase, je pouze do obvodu 100 cm. A i když se do ní při troše dobré vůle vlezu, tak se rozhodně necítím komfortně. No nic, rozhodla jsem se obstarat si sukni svépomocí. Už jsem tu zmiňovala, že nejsem žádná švadlenka. Co se tohoto druhu ruční práce týká, je přišití knoflíku moje maximum. Po mém jarním pokusu o ušití 3 ks roušek bylo jasné, že tudy cesta nepovede. Musím se uchýlit k něčemu, co umím. Na(ne)štěstí jsem na to měla poměrně dost času...

Kukla na lyžák (+ návod)

Adámek už chodí do 7. třídy, to znamená, že letos ho čeká lyžák. Vzhledem k tomu, že není zrovna sportovně založený a navíc docela nerad někam jezdí na více dní, tak jsme vůbec nepočítali s tím, že by chtěl jet. Jenže s nastupující pubertou se mu vidina několika dní na horách bez rodičů, zato s kamarády a hlavně kamarádkami docela zalíbila a projevil přání na hory jet. Nejsme z toho s manželem zrovna odvázaní, docela se bojím, aby si při své nešikovnosti něco neudělal, ale na druhou stranu nemám srdce mu to zatrhnout.

Pletený svetr

Konečně se mi podařilo doplést manželovi svetr. Ještě jsou některé dny chladné, tak ho snad užije. Je z párané příze, takže podle toho taky vypadá. Krom toho, když jsem dopletla záda a předek, zjistila jsem že mám málo příze a tak jsem rukávy udělala z jiné - a je to znát.

Pončo (+ návod)

Už dlouho nosím v hlavě nápad na pončo vytvořené technikou "tkané háčkování". Mnohé jste o ní zřejmě alespoň slyšely, ale pro všechny případy: Je to poměrně jednoduchá technika, kdy se jednou přízí uháčkuje dírkovaný podklad a následně se dírkami proplétá jiná (často silnější) příze. Já chtěla na provlékání rozstříhat stará trička na provázky. První pokus však nevyšel podle mých představ, protože tričko bylo už značně seprané a vybledlé a i po rozstříhání to na něm bylo vidět. Musela bych použít trička nová, ale to mi zase bylo líto...

Hedvábné šátky

Jak už jsem tu někdy na podzim zmínila, naučila jsem se malovat na hedvábí. Hrozně se mi to zalíbilo a tak jsem nakoupila pomůcky i materiál a odvážně začala fušovat do lehce abstraktního umění, protože namalovat něco konkrétního neumím ani barvama, které se nerozpíjí.

Víceméně jsem si zkoušela různé kombinace barev a vzorů a co to ve výsledku vlastně udělá. Ale i tak jsem se snažila, aby to nakonec  bylo alespoň trošku líbivé a člověk se nemusel stydět, když si ten šátek dá na krk. Ty, co byly v Repechách nebo Otinovsi měly  možnost vidět šátky na živo, ostatní se teď budou muset spokojit s pouhými fotografiemi.

Volánkové šály

Nedávno jsem si objednávala pár věcí ve velkoobchodě a potřebovala jsem něčím doplnit objednávku. Procházela jsem nabídku a přemýšlela, co z toho by se mi hodilo a neleželo mi tu potom roky. Nakonec jsem se rozhodla pro volánkovou přízi. Stejně jsem si 1-2 šály ještě chtěla uplést a Jituška určitě bude chtít ještě černou... No a ty zbývající se mi třebas podaří prodat - musela jsem totiž vzít celý balík 10-ti klubíček, naštěstí měli i barevný mix.

Hedvábná inspirace

Už nějakou dobu obdivuju ručně malované hedvábné šátky. Jenže o této technice nic moc nevím a navíc ani neoplývám příliš velkým talentem. Když se  však naskytla možnost si tuto techniku vyzkoušet, nezaváhala jsem...

A tak jsme se jedno říjnové nedělní odpoledne sešli v klubovně, všichni zvědaví, co a jak se vlastně bude dít. Na stolech byly položené jakési dřeva... Každý jsme si stoupli k jedné hromádce dřevěných latěk - tedy přesněji rámů, jak nám bylo záhy objasněno. Sestavili jsme si ten rám a začali napínat hedvábný šátek. Mezitím nám paní vedoucí udělala krátkou přednášku o různých technikách malby na hedvábí.

Volánkové šály

Minulý rok jsem měla možnost na podzimním setkání v Repechách obdivovat nádherné a měkoučké volánkové šály. A nejen obdivovat! Po krátké ukázce bylo jasné, že pro šikovnou ženskou, která to s jehlicemi trošku umí, nebude problém si takovou nádheru vyrobit také.

Veselý svetřík ze zbytků

Když skončilo léto - letos někdy v půli srpna, probrala jsem Adámkovo oblečení, abych vyřadila to, z čeho už vyrostl. Při té příležitosti jsem zjistila, že na letošní podzim a zimu nemá žádný svetr. Ty, co nosil mu jsou už všechny malé a těch pár, co tu mám po Jitce, nebo od známých, jsou zatím moc velké.

"Konečně tedy můžu zase sáhnout po jehlicích..." zajásala jsem, prolistovala prastaré časopisy, našla asi tři svetříky, které se mi zdály jednoduché na pletení a dost zajímavé pro druháka. Já jsem byla pro kostičkovaný, alespoň bych mohla zužitkovat některé zbytky přízí. Jenže bude se líbit? Není nic snažšího, než se zeptat. A tak jsem obrázky vybraných svetříků ukázala Adámkovi:

"Tenhle!" zabodl prst do obrázku. "Vypadá jako Minecraft."

Vlněné ponožky

Před nějakým časem se mi naskytla "výhodná nabídka". Sestřenici zemřela babička a zůstala po ní hromada přízí. A protože se v rodině ví, že já pořád něco šmodrchám, tak mi je nabídla s tím, že za ně chce uplést ponožky. I když jsem nikdy ponožky nepletla, kývla jsem. To přece nemůže být nic složitého! Krom toho už mám doma pěkných pár let jehlice s tím, že jednou ty ponožky musím vyzkoušet!

Miminkovské svetříky

Když jsem čekala Adámka, tak jsem se pochopitelně také na jeho příchod připravovala. Jak jinak, než pletením svetříků. Jejich fotky už jsem sem chtěla vložit dávno, ale uložila jsem si je tak šikovně, že jsem je dlouhou dobu nemohla vůbec najít. Až jsem hledala nějaké jiné, najednou na mě vykoukly z hlubin mého noťásku a tak se konečně s mimi mohu pochlubit. Bohužel kvalita odpovídá stáří fotografií, jsou všechny z let 2007-08

Béžová vestička

Vestiček není nikdy dost. Když Adámek vyrostl z té minulé, nezbývalo než uháčkovat další. Tentokrát jsem vybrala béžovou barvu, protože už jsem doma měla zip - proč ten jsem kdysi koupila už dávno netuším, ale byl nejvyšší čas ho využít. Další rok už by mohl být krátký a kdoví jak dlouho by mi pak zase doma ležel.

Pletení pro Jitušku

Před časem jsem se probírala starými fotografiemi své dcery. Byla na nich ještě malá. V té době jsem jí upletla spoustu krásných hadříků a i když jsem to neplánovala, některé se mi podařilo zachytit i na fotografiích. A tak si říkám, proč je nedat i na blog, vždyť jsou to také moje díla i když to bylo dávno. A nemyslete si, rozhodně nejsou všechny!

Maxišátek

Můj muž býval koňák tělem i duší. A k westernovému ježdění také patří country hudba. A protože kolem dokola bývalo podobně trefených koňáků hodně, byly také časté různé countrybály, kde se všichni scházeli a kromě tancování a popíjení si také vyměňovali zkušenosti a drbali se navzájem. V té době jsme tedy absolvovali zhruba 3-5 countrybálů za rok. Můj muž měl za ty roky patřičné oblečení a já si také nechala ušít speciální šaty. Ale na prvním countrybále pod širým nebem jsem zjistila, že i v parném létě jsou noci poměrně chladné. Chtělo to stylový doplněk.

Modrobílá vestička

Tuhle vestičku jsem háčkovala Adámkovi předloni. Zjara a zpodzimu vestičky vždycky hodně užije. Prohrabala jsem taburet, kde schovávám klubíčka a vybrala zbytky modré příze. Zdálo se mi, že by na vestičku mohla vystačit. Vybrala jsem si vzor a pustila se do práce. Když jsem byla asi v polovině, bylo jasné, že modrá příze stačit nebude.

Čepice

Už je po Vánocích, ale já se k nim ještě musím alespoň krátce vrátit. Když u nás Jíťa byla naposledy, projevila zájem o háčkovanou čepici. Tedy doslovně se zeptala, jestli bych jí nějakou byla ochotná uháčkovat. Jak víte, háčkování pro mě není problém. Problém spíš je, trefit se do jejího vkusu. Moje odpověď tedy zněla: "Řekni si jaký styl a jakou barvu." To ji zaskočilo, protože sama přesně nevěděla, co by si tak asi představovala. Zapnula jsem jí Flér a vyhledala výraz "čepice háčkování". Vyjelo jich snad několik set. Jíťa se chvíli přehrabovala obrázky a pro změnu se zase nemohla rozhodnout - líbilo se jí několik čepic. Ale nakonec si vybrala. Vzhledem k tomu, že do Vánoc zbývalo pár dní, měla jsem co dělat, abych dárek stihla. Ale podařilo se.